Rok 1989 byl pro českou zemi významný ze dvou důvodů. Ten jeden, o kterém pravděpodobně všichni víme, je sametová revoluce,o tom druhém neméně významném zlomu se však média zapomněla zmínit. A přitom posuďte sami- založení našeho 8. vodního oddílu byl historicky neopakovatelný jev a pro rozvoj naší vlasti zcela zásadní.

 

Tehdy Efendi „že byl kluk jak jedle, rozhodnul se hnedle“ že (místo odjezdu na západ a kutání zlatých hrud-jak praví populární píseň) začne chodit do skautu. Ač duší stále dítě žádný z existujících oddílů ho nechtěl a tak mu nezbylo nic jiného než založit oddíl vlastní… Z několika kluků, kteří přišli v prvním náboru se postupně rozvinul velký skautský oddíl… ale nepředbíhejme….zatím jsme u roku 1990, kdy se malý oddílek chystá na tábor. Tábor se zdařil a o rok později mohla osmička znovu vyrazit na svůj třítýdenní tábor.

 

Všechno se zdálo v pořádku až na jedinou věc- Efendimu se čím dál víc začala líbit modrá. Představa místo pěších výprav do okolí Ostravy splouvat dravé řeky a brázdit vody na širém rybníku v něm nepřestávala hlodat…

 

Krok vpřed právě jste se stali vodními skauty. Nejste družiny, ale posádky. Už nebudete rádcové, ale kormidelníci… A tak se na táboře u Medvědího jezera r. 1991 náš oddíl zařadil mezi vodní skauty.

 

Dalším zlomem ve vývoji našeho oddílu byl podle mého názoru rok 1995. A to jak jinak opět ve dvou bodech. Tím jedním byl příchod neuvěřitelně nešikovného plavčíka, který hned na své první výpravě během prvních 10 minut plavby stihl utopit všechny vylévačky a svoji levou tenisku (pro zachování autority vašeho současného kapitána jeho jméno vynecháme…). Tím druhým bylo oplachtění všech čtyř pramic (520cítek), na kterých jsme tehdy jezdili. Následoval náš první putovní tábor na plachetnicích Orava 1995, který byl zároveň i první svého druhu u vodních skautů ČR. Zúčastnilo se ho tehdy 13 kluků a 2 dospělí Efendi a Sten.

 

Následovaly další roky a s nimi tábory Dalešice 1996 (na kterém přišel Blecha a Makrela) a Otava-Orlík 1997(myslím, že v té době přešel z vlčat Hurvajz). Další z táborů o kterém cítím za povinnost se trošku rozepsat, je tábor na Mazurských jezerech (1998). Tehdy už nás bylo kolem třiceti a lodí bylo taky celkem dost-8. Na jezerech jsme měli příležitost vyzkoušet si něco přece jenom trochu jiného než průměrnou českou louži. Uvažte- délka 20km, které mají některá z jezer, je opravdu úctyhodná. Občas to samozřejmě přinášelo i jisté nepříjemnosti. Když Makrela na začátku prorokoval obrovské metrové vlny, tak mu nikdo nevěřil. Ale toto „proroctví zkázy“ bylo několikrát naplněno-inu občas tam šplouchalo. Přes nejrůznější peripetie jako každodenní liják (podle kterého by se daly nařizovat hodinky) a některé nepovedené kousky mistra kuchaře (například kolínka na rozvařeno ochucené super lepivou marmeládou) byl tábor celkem fajny….

 

Poslední tábor velké osmičky byl stálý na Slezské Hartě 1999. Tehdy třicetičlenný oddíl prožíval jistou krizi, kterou způsobila separace části tehdejší admirality, velká skupina puberťáků kolem 14-15 a stále se zhoršující vztahy v našem domovském přístavu Eskadře. Z těchto důvodů se jinak výborně připravený program často míjel účinkem. Protože bylo starších opravdu dost, domluvili se tehdy vedoucí osmičky že oddíl rozdělí na tři menší části. Podle tehdejších operačních skupin. Z první operační skupiny (Škuner, Clipper, Fregata-Efendi, José, Chroust, Myška, Hurvajz, Paskal aj.) vznikl náš dnešní oddíl, z druhé operační skupiny vznikl 18. oddíl dnešní Zlatá laň a ze třetí vznikla 28., která stále působí v Eskadře

 

Někdy na jaře 2000 jsme se přestěhovali do naší malebné klubovničky. V létě jsme už jako malý oddíl podnikli velkou plavbu po Vltavě, kterou jsme spluli od soutoku Studené a Teplé Vltavy až k Mělníku- celkem 400 km. Jedním z tehdejších plavčíků byl náš současný 1. palubní důstojník Tom, na chvilku se tam nachomejt i Manta…. Po táboře jsme postavili druhé patro v naší klubovně o vylaminovali kopyto na stavbu nových 550tek. Někdy na podzim vyvrcholily spory v Eskadře, ze které již dříve odešel náš a 18tý oddíl. Společně jsme založili nový přístav. Protože jsme při rozdělování eskadrového majetku nedostali téměř nic, začínal náš přístav i oddíl skoro od znova. Místo loděnice jsme měli lodě nejdřív ve Vřesině, pak v arzenálu na osmém obvodě a nakonec u mě na zahradě. Vozík na lodě i stavbu nových pramic a táborových stanů jsme si mohli dovolit jen díky půjčce od Efendiho.

 

První tábor v nových podmínkách jsme podnikli společně s našimi vlčaty na Slezské Hartě (mezi nové přírůstky, které vydrželi až do našich časů patřil Hadži, Bambus a objevil se tam na chvilku i Svišť.). Novým prvkem v našich oddílech (vlčata a skauti) bylo přejmenování lodí, hodností, i oddílů podle Rakousko-Uherského válečného námořnictva (ve kterém mimochodem sloužilo i spousta našich krajanů), které máme dodnes.

 

V září 2001 předal Efendi kapitánské kormidlo svému nástupci Píďalkovi. Ještě během podzimu se však ukázalo, že Píďala nemá na oddíl čas a tak jsem se stal kapitánem já…. Velký frmol nastal před letním táborem, kdy jsme na poslední chvíli připravovali nové oplachtění a takeláž. Nejvíce ze všech tehdy pomohl Tom, který ušil plachty a i při přípravě takeláže byl ze všech nejspolehlivější. Vzpomínám si, že poslední přípravy jsme dělali ještě ráno před odjezdem.

 

Tábor na Oravě opět s novými plachtami se podle mého názoru povedl. Výraznou posilou byl pro mě coby začínajícího kapitána Zipp, který si myslím, že nám svou přítomností dost pomohl. Mezi zcela specifické přírůstky tohoto tábora můžeme se železnou jistotou považovat Kaštana-poloboha začátečníka. Do teďka si vzpomínám na ruku, která čouhala z lodi a míchala čaj… na otázku, kam zmizel celý sáček cukru jsem se dozvěděl, že do kotlíku, ale že je to pořád málo sladké….

 

Další tábor jsme podnikli na Lužnici a Orlíku. Tehdy rozhojnili naše řady Bobr a Vdolek.

O Vánocích jsem předal kapitánské kormidlo Makrelovi. Nu což v rodině to zůstalo.. Následoval tábor na Slezské Hartě o kterém mě nic zajímavého nenapadá. Dalším táborem, který osmička podnikla byla Otava- Orlík 2005, na kterém jsem chyběl. a moc o něm nevím.. Ale ze zpráv, které přenechali přeživší námořníci, se můžeme dozvědět, že náš oddíl v té době potkalo skutečně špatné počasí. Na konci tábora tak zůstalo pouze 9 účastníků.

 

V lednu 2006 jsem se stal z boží vůle kaptainem zase já a jsem jim ku spokojenosti všech (hlavně svojí) doposud. V létě jsme vyjeli na Vltavu-Orlík kde jsme byli i s dcérkama od Zevči a Lachti. A bylo tam dobře…. Jeli s námi i noví plavčíci- Radar(podle toho že při plavbě na Vltavě hlásil všechny čnějící kameny v okruhu 50 km), Sysel(liborec „matičko Rus“), Amundsen( Paskale? a Řekové ve skutečnosti Tróju nedobili, že?) a Budul(muž mnoha jmen- Jirkin, Ugrc, Budul..)

 

Pomalu se dostáváme do současnosti. V září k nám přišlo pět nových plavčíků. Postavili jsme nové tři lodě a na jaře k nim uděláme výdřevu. Pokud budou finance, tak postavíme i velkou dvoustěžňovou loď-repliku z konce 19. století a zvětšíme naši klubovnu o další místnost. Na tábor se chystáme na Slezskou Hartu, kterou však oživíme splutím Moravy a mnoha výlety na kolech.

 

A co bude dál? To je jen v našich rukou a záleží pouze na nás, jestli se z našeho oddílu stane výborný skautský oddíl a v příštích letech uspořádáme spoustu skvělých táborů a výprav…. Třeba na Mazurská jezera nebo i k moři?

 

Leden 2007 Paskal

 

Tož jsme nelenili a dali se do díla. Již v květnu jsme měli lodě s výdřevou. Finance jsme nakonec sehnali, hlavně díky paní Budulové, která nám zajistila sponzorské dary. A tak se plán naplnil a začalo se projektovat nejen na papíře. Embryo našeho Macíčka (dvoustěžňové lodě) se zrodilo v červnu.

Bohužel, i když jsme se snažili, naše loďstvo na plachtění dodělané do tábora nebylo. Připravilo se co se dalo a vyjelo se směr řeka Morava. První atestace našich nově postavených krásek dopadla výborně. Shodli jsme se na tom, že do lodě by mělo téct jen vrchem.

 

Po pěti dnech tábora jsme osedlali naše dvoukolé mustangy a putovalo se po souši. Vody Slezské Harty vzdálené kolem 70-ti km se objevily již druhým dnem. Tento tábor byl zasvěcen všem válečníkům, mágům, zlodějům, mnichům, alchymistům a hlavně stavitelům. Dostavovala se takeláž, abychom si mohli zaplachtit na svém. Nakonec jsme to provizorně zvládli a dokonce S.M.S.Erzherzog Ferdinand Max (dvoustěžník) poslední den vytáhl plachty.

 

V průběhu tábora jsme ještě jednou vyrazili na našich koních, protože bylo nutné najít zbraň, kterou bychom vyhnali zlé ogry z našich stanů. K tomuto táboru bych ještě dodal, že José má tvrdou hlavu - ani basebalka mu ji nerozbila.

 

V létě se pak ještě starší skauti z oddílu a pár dobrovolníků zúčastnilo mezinárodního závodu polských výcvikových plachetnic Dezet. Byla to první česká posádka, co se zúčastnila tohoto závodu a obstála. Za necelých 22 hodin doplula po 7-mi hodinovém nočním veslování na bronzovém místě. Do budoucna je v plánu vyrazit na tento závod ve větším počtu s celým oddílem a vyhrát první místo :-D.

 

Září začalo odjezdem našeho kapitána Pasquala do Německa. Chod oddílu ale kočíroval metodou cukru a biče i nadále. Nábor bohužel nedopadl nejlépe, počet členů se točil kolem čísla 8. V zimě nás pak ještě opustil tehdejší kormidelník Bernardýn a dal přednost světovým rekordům na jednokolce.

 

A je tu zase léto. Co stojí za pár slov je 2.ročník roverské akce v Itálii. Tentokráte okořeněné přivezeným dvoustěžníkem. Na moři to Mackovi slušelo. No můžeme děkovat Poseidonovi, že jednoho dne foukalo ke břehu, když se nám utrhl z bójky a přistál na pláži.

 

Slovensko 2008- tábor na Váhu, Liptovské Maře a Roháčích

Jelo se opět s děvčicemi od Lachti zavzpomínat na staré dobré časy z Orlíku. Něco málo k Roháčům - chtěli jsme proklepnout horskou službu tatranských národních parků, když jsme spali 100m od jejich základny. Asi nefunguje jak by měla. Na horách se tentokrát nikdo na skále nešprajcoval ani nikoho nezapaloval blesk jako kdysi. Ostrý Roháč šli samozřejmě jen ti „nejlepčí z nejlepčích.“ A dobře, že tak bylo.

 

Stálý tábor byl na Akci Aqua, které se účastnilo přes 10 cizích států. Bylo tu zde vše sportovně založeno, a tak jsme si to užili. Např. při topení se v umělém kanálu na raftu. Na tomto táboře se zrodily 2.přezdívky jako Kinžál kamikadze, nebo Houmr Amundsen. Konec tábora jsme oslavili po námořnicku v naší klubovně s pizzou a lahvinkama těch nejlepších ročníků.

 

Staříci nelenili a jeli se vydat poputovat na Mazurská jezera. Macík byl jejich nedílnou součástí. Na tuto plavbu jsme do Macka nainstalovali samoskasávací zařízení - pakliže začne foukat přespříliš, sám se „skaše“ přední stěžeň - dvakrát. To nás ale nezmohlo a pokořili jsme i rychlostní rekord tohoto plavidla.

 

A je tu září 2008 a s ním nový příval nováčků. Přešly i přírůstky od vlčat a počet kousků v mužstvu se točilo i kolem čísla 22. Zatím se to ustálilo na 16 pod vedením dvou nových kormidelníků Josého a Budula.

 

září 2008 Tom